Pozvánka na ples 2019
Myslivecký spolek Stráň Hodice Vas srdečně zve na již tradiční myslivecký ples, který se koná 12.1.2019.
Předprodej vstupenek bude probíhat 28.12.2016 od 18.00hod v přísálí KD. Vstupné 120kč.
Pozvánka na ples
Myslivecký ples
MS Stráň Hodice pořádá dne 10.1.2015 tradiční Myslivecký ples.
Předprodej vstupenek proběhne 22.12.2014 od 18.00hod. v přísálí KD Hodice.
Srdečně zvou pořadatelé
Pozvánka
Myslivecký ples
Tradiční myslivecký ples v KD Hodice s výbornou mysliveckou kuchyní. Předprodej vstupenek 30.12. od 18 hodin v přísálí KD.
Neberte mláďata rodičům
Jaro je obdobím, kdy začínají mít napilno ochránci přírody provozující záchranné stanice živočichů. I několikrát denně řeší případy volně žijících zvířat.
Nejedná se jen o nejrůzněji zraněné živočichy, případně vysláblé jedince vracející se z jihu, ale i mláďata, která se v přírodě pozvolna objevují. I přesto, že ještě úplně nenastala doba zrození nového života, je potřeba mít některé věci již nyní na paměti, aby nedocházelo ke zbytečným zásahům, respektive nošením mláďat z přírody. Ne vždy je totiž pomoc člověka na místě.
Řada druhů nechává svá mláďata relativně bez dozoru, aby se k nim posléze vrátila a nakrmila je. A tak se často stává, že lidé najdou vypadlé ptačí mládě z hnízda či savčí mládě v trávě.
Hlazení, sbírání a nošení domů těchto mláďat je však obrovskou chybou. V případě ptáčete je ještě jakási naděje vrátit mládě zpět rodičům či jej podložit do hnízda adoptivním pěstounům, ale v případě savčích mláďat (kuňata, liščata, zajíčci, veverky, srnčata …) je návrat do přírody téměř nemožný a z mláděte se stává doživotní chovanec potřebující lidskou péči. Uvědomme si to než-li sáhneme na roztomilé savčí mládě náhodně nalezené v přírodě.
I přesto, že díky sdělovacím prostředkům je osvěta veřejnosti na lepší úrovni než-li tomu bylo dříve, nevhodně odebraných mláďat z přírody příliš neubývá. Lze však konstatovat, že občas je odebrání mláděte z přírody skutečně poslední možností jak jej udržet při životě. Zvláště v těch případech, kdy se mládě zamotá do zbytků provazu, drátů či jiných nevhodných materiálů v přírodě. Pak je záchrana na místě, stejně tak jako v případě viditelných zranění na mláděti.
Pokud však někde spokojeně leží či sedí není důvod jej z přírody brát. Je lepší z povzdálí sledovat co se bude dít, případně informovat myslivce či ochránce přírody, kteří mají dostatek zkušeností rozhodnout zda-li pomoci.
Uvědomme si však také skutečnost, že obecně 80 % mláďat všech druhů se nedožije druhého roku života. I když se nám to může zdát jakkoli kruté, v přírodě mají místo skutečně jen ti nejsilnější a člověk by do tohoto systému neměl příliš zasahovat, neboť může udělat víc škody než užitku.
Pavel MOULIS
předseda ZO ČSOP Rokycany
Mláďata
Kdy potřebují naší pomoc ?
Do záchranných stanic pro volně žijící živočichy se každoročně dostávají stovky mláďat našich druhů volně žijících zvířat. Mnoho z těchto mláďat však lidskou pomoc pravděpodobně nepotřebovalo a z přírody bylo vzato kvůli lidské neznalosti přirozeného chování zvířat. Lidé tak často ve snaze pomoci mláďatům spíše uškodí.
Většina mláďat lidskou pomoc nepotřebuje. Pokud u mláděte nejsou jeho rodiče, neznamená to, že je opuštěné. Jeho rodiče jsou většinou poblíž a pravidelně se k mláděti vrací, aby jej nakrmili. U mnoha druhů volně žijících živočichů je běžné, že rodiče nechávají své potomky i několik hodin o samotě, když shánějí v okolí potravu. Tyto informace Vám pomohou poznat, kdy mládě potřebuje lidskou pomoc a kdy ne.
Zajíčci
Mláďata zajíců se rodí už v březnu. Rodí se plně vyvinutá, vidí, slyší a mají zoubky. Samice je krmí pouze jednou denně. Mládě zajíce prvních deset dní nevydává pach, sedí na místě a nereaguje na okolí, což je pro něj nejlepší ochrana před predátory.
Pokud naleznete zajíčka, který není zraněný a tiše sedí na místě, nechte jej být a co nejrychleji od něj odejděte. V žádném případě se ho nedotýkejte, zajíci mají dobrý čich a jeho matka by ho už pravděpodobně nepřijala. Pokud je mládě na nebezpečném místě, například na kraji silnice, můžete jej přenést na prkénku nebo na lopatce (ne v ruce!) na bezpečnější místo, ne však dál než 2 – 3 m, aby jej jeho matka nalezla.
Srnčata
Také srny nechávají svá mláďata prvních 7 – 10 dní po porodu o samotě a přicházejí je kojit pouze jednou za několik hodin. Mimo tuto dobu leží srnčata tiše v trávě a nijak nereagují na okolí. Nevydávají žádný pach a jejich zbarvení jim umožňuje dokonale splynout s okolím. To je pro ně nejlepší ochrana před nepřáteli, neboť neumějí ještě utíkat. Naleznete-li tedy srnče, které tiše leží v trávě a není zjevně zraněné, nedotýkejte se ho (matka by ho mohla opustit) a co nejrychleji od něj odejděte. Jeho matka je nejspíš někde poblíž a se strachem Vás pozoruje. Opuštěné srnče se pozná podle toho, že zmateně pobíhá a hlasitě píská. Podobně jako srny ukrývají svá mláďata v trávě či v mlází také samice jelenů a daňků.
Selata divokých prasat
Bachyně (samice divokého prasete) rodí svá selata v hnízdě, kde s nimi po několik dní setrvává. Po 7 – 10 dnech selata hnízdo opouštějí a všude svou matku následují. Ve vrhu mívá bachyně obvykle 5 – 7 selat. Pokud naleznete osamocené sele, raději se k němu hned nepřibližujte a pozorujte jej chvíli z povzdálí. Nedaleko totiž může být bachyně, připravená jej v případě nebezpečí bránit. Osiřelé sele se pozná podle toho, že zmateně pobíhá a kvičí, ale jeho matka se delší dobu neobjevuje. Pokud je již vysílené, může jen ležet a nevšímat si okolí. Lidskou pomoc potřebují také osamocená selata vyskytující se u silnic či na kolejích (jejich matku pravděpodobně usmrtilo auto či vlak), selata uvízlá v místě, ze kterého se sama nedostanou (jímka, nádrž na vodu, apod.) či selata zraněná.
Veverky
Veverky rodí a vychovávají svá mláďata v hnízdech na stromech či v dutinách. Často svá mláďata přenášejí do jiného hnízda a někdy se stane, že mládě při přenosu upustí. Mládě veverky může být ze stromu sraženo také útočícími strakami či silným větrem. Pokud jsou na zemi nalezena malá, ještě nevidomá, mláďata, potřebují lidskou pomoc. Pomoc potřebují také větší mláďata, jsou-li nalezena prochladlá, promoklá či zraněná.
Mláďata šelem
Lišky, kuny, jezevci, vydry a jiné šelmy rodí a vychovávají svá mláďata v hnízdech, která jsou většinou umístěna v norách, dutinách či v jiných úkrytech. Tato hnízda mohou být někdy zničena při kácení stromů či stavebních pracích. Mláďata z takovýchto hnízd potřebují lidskou pomoc. Pomoc potřebují také osiřelá mláďata, která zmateně pobíhají během dne venku a nechají se chytit, nebo mláďata prochladlá či zraněná. Pokud ale na zahradě či v lese naleznete mláďata v neporušeném hnízdě (v noře, dutině, apod.), nedotýkejte se jich a hnízdo co nejrychleji opusťte. Přestože u mláďat zrovna není jejich matka, určitě je nablízku a brzy se k mláďatům vrátí.
Mláďata ježků
Také samice ježků rodí svá mláďata v hnízdech, která bývají obvykle ukrytá v hromadě dřeva, pod různými zahradními stavbami či v kupě staré trávy. Mláďata se mimo hnízdo vydávají poprvé ve věku 3 týdnů, když doprovázejí matku při shánění potravy. Úplně se osamostatňují ale až ve věku 5 – 6 týdnů. Mláďata ježků potřebují pomoc, pokud při zahradních pracích či stavbě dojde ke zničení jejich hnízda.
Mláďata zpěvných ptáků
Mláďata kosů, drozdů, sýkor, vrabců a ostatních pěvců neumějí po vylétnutí z hnízda létat a trvá jim několik dní, než se to naučí. Proto posedávají na zemi či v keřích, kde je jejich rodiče pravidelně krmí. Lidskou pomoc potřebují pouze tehdy, ocitnou-li se na rušné komunikaci nebo ohrožuje-li jejich život pes, kočka nebo malé děti. V prvním případě je vhodné mládě odchytit a vysadit jej na nejbližší vhodný strom či keř. Ptáci nemají dobrý čich, a tak nehrozí, že by rodiče nepřijali své mládě, protože se ho dotknul člověk. Mládě by však nemělo být odneseno dále než 10 m od místa, kde bylo nalezeno, aby jej rodiče našli. Může se také stát, že ještě nevzletné mládě vypadne či vyskočí z hnízda při bouři nebo silném větru. Ptáci neumějí svá mláďata přenést zpět do hnízda a o nevzletná mláďata mimo hnízdo nepečují. Pokud není možné holátko či málo opeřené mládě vrátit do hnízda (hnízdo není nalezeno nebo není jisté, že do něj mládě patří), je nutné mládě neprodleně dopravit do záchranné stanice, aby bylo co nejdříve zahřáno a nakrmeno. Odchov mláďat pěvců je velmi náročný a měl by být vždy přenechán odborníkům v záchranných stanicích.
Mláďata sov a dravců
Také mladé sovy a dravci neumějí zpočátku létat. Mláďata sov se zdržují ještě asi 4 – 6 týdnů po vylétnutí z hnízda na větvích kolem hnízda a pískáním se dožadují potravy od rodičů. Poštolky zase posedávají několik dní na římsách, parapetech a balkónech domů, než se odhodlají létat. První pokusy o létání jsou ještě neobratné a tak může mládě skončit na zemi. Mládě sovy je vhodné vysadit na nejbližší vhodný strom do výšky alespoň 2 m, mládě poštolky by mělo být vysazeno na střechu domu či na balkon alespoň ve 2. patře. Lidskou pomoc mohou potřebovat také nevzletná mláďata, která vypadla či vyskočila z hnízda při bouři nebo silném větru.
Mláďata rorýsů, vlaštovek a jiřiček
Mláďata rorýsů, vlaštovek či jiřiček někdy nezvládnou svůj první let a skončí na zemi. Můžete se pokusit je jemně vyhodit do vzduchu. Pokud slétnou zpátky na zem, jsou buď zraněná nebo vysílená. V takovém případě potřebují lidskou pomoc.
Kdy mládě potřebuje pomoc?
Někdy je těžké posoudit, zda mládě potřebuje lidskou pomoc či ne. Zde je několik situací, kdy mládě pomoc potřebuje určitě:
● je-li zjevně zraněné
● je-li podchlazené nebo promoklé
● bylo-li napadeno psem či kočkou
● je-li silně napadeno parazity (blechy, vši, mouchy)
● jsou-li v blízkosti mrtví rodiče či sourozenci
● je-li v bezprostředním nebezpečí (auta, psi a kočky, malé děti, atd.)
● je-li neopeřené ptačí mládě (holátko) mimo hnízdo
Pomoc mláďatům poskytnou záchranné stanice pro volně žijící živočichy. Pokud si nejste jistí, zda mládě pomoc opravdu potřebuje, poraďte se, prosím, nejdříve se záchrannou stanicí a teprve potom mládě případně odchytněte.
Národní síť stanic pro handicapované živočichy byla založena v roce 1997 pod patronací Českého svazu ochránců přírody. V současné době ji tvoří 23 členských a 6 přidružených stanic, jejichž působnost pokrývá celou Českou republiku. Každoročně poskytnou stanice sdružené do Národní sítě stanic pomoc více než 10 000 zraněných a jinak handicapovaných živočichů, z nichž více než polovinu vyléčí a vypustí zpět do přírody. Všechny záchranné stanice jsou nezisková sdružení.
Více o činnosti záchranných stanic se můžete dozvědět na adrese:
ÚVR ČSOP, Michelská 5, 140 00 Praha 4, tel.: 222 516 115, fax.: 222 511 496,info@csop.cz nebo na webových stránkách: www.csop.cz, www.zachranazvirat.cz
EKOLOGIE: Zasahovat nebo nezasahovat?!
Ta slova se často mediálně používala v souvislosti s pohromou, která se stala na Šumavě. Slovo "nezasahovat" je pro ochranáře v mnoha případech něco jako Boží přikázání, které se tak lehce vyslovuje, neboť se za tím neskrývá žádná práce, je plné alibismu, zodpovědnost se de facto přenechává přírodě a ta je přece všemu nadřazena, i kdyby to mělo bolet. Amen!
Méně používané slovo "zasahovat" je pro ochranáře také zajímavé, neboť to přináší kromě zisku ještě důležitý pocit aktivního zachránce života a přírodní krásy na této planetě. S výsledky takového ochranářského konání se setkáváme na každém kroku a světe div se – doplácí na to příroda i daňový poplatník.
Práce několika generací šumavských lesníků vzala za své, když ministerstvo životního prostředí (MŽP) pod vedením Martina Bursíka rozhodlo nezasahovat po orkánu Kyril, který nadělal velkou škodu na lesních porostech. Bylo rozhodnuto nezpracovat, tedy neodstranit popadané stromy. Spadlé lesní porosty pomohly k rozmnožení škodlivého brouka – kůrovce. Rozeběhla se velkoplošná kůrovcová kalamita, která zničila rozsáhlé plochy zdravého lesa v národním parku a začala ohrožovat lesy mimo toto území včetně těch za hranicemi státu u našich sousedů. Kvůli pochybnému dogmatu "nezasahovat" shnily tisíce stromů, další tisíce se pak musely nutně vytěžit. Škody jdou do stovek milionů korun. Viditelným výsledkem je, že na obnažených plochách klíčí jenom semena šumavských smrků. Začíná se nám opět obnovovat smrková monokultura v plné šíři. Ve zkratce řečeno staré porosty smrkové monokultury nahradily mladé porosty smrkové monokultury. A mezitím bylo období zkázy, zmaru a velké škody. To je stručné shrnutí ,,velkého ekologického třesku", který se nedávno odehrál na Šumavě v režii našich ,,zelených" expertů. Byl to velmi drahý experiment. A my? Jenom civíme a platíme.
Poslední roky se v zimě opakují masakry v našich vodách. Ze severní Evropy přilétá tažný, rybami se živící pták. Jmenuje se kormorán velký a dle vyhlášky 395/92 byl ještě v roce 2012 evidován jako zvlášť chráněný druh. Tento druh spolehlivě zdecimuje rybí populaci v jakékoliv stojaté či tekoucí nezamrzlé vodě. Sežere vysazované ryby produkčních rybářů, decimuje ryby vysazované v revírech rybářských svazů, ale nejhorší je, že zejména v tekoucích vodách likviduje původní genofond rybí populace, rozvrací potravní vztahy a zásadně narušuje celý ekosystém vodního toku v dané oblasti. Díky tomu, že se v některých evropských zemích kormoráni běžně loví, instinktivně se přesunuli k nám, kde jim toto nebezpečí nehrozí. Získat povolení k odstřelu kormorána velkého bylo a ještě je stále byrokraticky složité. Také bylo složité získat náhradu za škodu tímto ptákem způsobenou. K náhradě si mohli dopomoci většinou majitelé produkčních vod, když prokazatelně doložili náklady na zarybnění. Paradoxem je, že tito producenti ryb si nepřáli vyřazení kormoránů ze seznamu zvláště ohrožených druhů, protože finanční náhrada od státu pro ně byla vítanou pomocí v nelehké ekonomické situaci, do které je dostávali kormoráni.
Ale stalo se. Kormorán už není zvlášť chráněný druh, odstřel se povoluje ve větší míře a produkční rybáři nedostávají finanční odškodnění. Tato změna ovšem nebyla vynucena ochranáři nebo naopak tristní situací ryb v našich vodách, ale politickým vedením MŽP, které chtělo ušetřit peníze. Ještě vloni byla situace nad lidské chápání. Nepůvodní, a to zdůrazňuji, ptačí druh devastoval naše vody a práci našich lidí bez větší možnosti obrany. Napravování škod stálo desítky milionů korun. Děj, který se opakoval každý rok. Letos je to trochu jiné. Peníze nejsou, ale zato se může více střílet po kormoránech. Snad kormoránům dojde, že je u nás nejen sežráno, ale už i nebezpečno. My ale můžeme vznést podezření, že je mezi námi někdo, kdo nemá rád rybáře, když donedávna prosazoval ochranu nepůvodního živočišného druhu, proti kterému se dlouho nezasahovalo. A my? Jenom civíme a platíme.
To jiný živočišný druh měl naopak kvůli tomu, že je nepůvodní, smůlu. Na jižní Moravě, na pálavských kopcích, se do roku 2002 popásalo stádečko kozy bezoárové. Tato divoká zvířata musela být odchycena a přestěhována do jiné obory, neboť byla nepůvodní a také prý svým spásáním a celou svou existencí způsobovala škodu na travních porostech a tím ohrožovala vzácné rostlinné druhy. Ano, když je něco nepůvodního, tak se vždycky nějaká záminka najde. A tak ochranářští věrozvěstové opět zasáhli.
Uteklo deset let a ochranáři díky svému předchozímu přísnému postupu zachraňují přírodní rezervaci na území bývalé pálavské obory (a nejen tam) před plevelnými rostlinami či náletovým jasanem. Můžete hádat, jak. Je to jednoduché, musí se kosit tráva a vyřezávat nežádoucí dřeviny. Jenže ruční práce bolí a něco se musí zaplatit, a tak dostali geniální nápad, že by likvidaci nežádoucích rostlin mohlo zdarma provádět malé stádečko ovcí či koz. Tedy úplně zdarma to asi není, nějaký ten grant či dotace ve hře budou. Ale už víme, že předchozí vzácné kozy bezoárové to na Pálavě neuměly spásat tak odborně, a proto byly nahrazeny domestikovanými druhy. A my? Jenom civíme a platíme.
V této souvislosti možná někoho napadne, že se na jiném místě, v Jeseníkách, měla lidská hloupost zopakovat. Ochranářský plán vystřílet kamzíky jako nepůvodní zvěř se ale může zdát ve světle výše uvedeného jako hodně zvrácený. Kamzíci tam prý sešlapáváním půdy na svých ochozech způsobují půdní erozi a poškozují horská luční společenstva. Laik sice neví, do jaké míry je to pravda, ale spíše se domnívá, že celé to zdůvodnění je jen záminkou pro likvidaci dalšího nepůvodního druhu. Takže když je potřeba, tak ochranářské dogma je přece jasné. Všechno nepůvodní musí být zlikvidováno. A všechno původní si může dělat co chce.
Po likvidaci kamzíka by zcela jistě musel nastoupit nějaký bača se stádem ovcí a za ochranářské, neboli státní peníze by zase musel něco zachraňovat, zatímco ochranáři by byli opět důležití, protože by zachraňovali přírodní hodnoty. Naštěstí MŽP a CHKO Jeseníky ustoupily před tlakem veřejnosti (petici podepsalo přes 25 000 občanů), a tak má 200 jesenických kamzíků opět budoucnost. Ale pozor! I tady platí ono fučíkovské "Lidé bděte!"
"Zabij bobra, zachraň strom!" Jedna paní povídala, že se takovéto nepěkné heslo zrodilo na jižní Moravě v půvabné krajině okolo Lednice. Tamní zámecký park, který je na seznamu chráněných památek UNESCO, a okolní krajina mají velké problémy, protože stromy okolo vodních toků tu ohrožuje svými hlodáky bobr evropský. Na odvrácení škod v lednickém parku se vyzkoušelo ledaco, poslední varianta s ochranným oplocením snad bude účinná, ale bude samozřejmě něco stát. Všem je přitom jasné, že boj za záchranu lednického parku už bude nekonečný.
I jinde se bobrům daří, takže škody jdou do milionů a ochranná opatření do desítek milionů. Ještě, že na to přispívá EU. Bobři se dobře rozmnožují a areál jejich výskytu se rychle rozšiřuje. Škody na stromech v oblastech jejich výskytu stále narůstají. A nejen to. Například u sousedů v Polsku se bobrům dává za vinu, že byli jednou z příčin katastrofálních záplav na Visle v roce 2010. Bobří nory provrtaly ochranné hráze, které pak nevydržely nápor vody a protrhly se. Byla zaplavena rozsáhlá část krajiny, škody byly velké. Zdá se, že jenom obdobné neštěstí nás probudí k nějaké větší zákonné regulaci početních stavů bobra evropského v ČR.
Řešení je přitom jednoduché. Je třeba přistoupit na myslivecký způsob hospodaření. Nevíte, co to je? Stanoví se početní stav, který lidé a krajina unese, a poté se loví pouze staré nebo slabší kusy do výše ročního přírůstku v dané oblasti. Že je to drsné? Je to drsné pouze pro lidi odtržené od venkovské reality. Ale nebojte se, tohle řešení se neprosadí, dokud si ochranáři nepřipustí, že celá staletí žijeme v kulturní krajině plné lidí. Oni si tu přejí něco jako kanadskou divočinu a po nás chtějí, abychom všechny jejich sny a představy útrpně snášeli. Ironické je, že tuto představu o životě na venkově nejvíce prosazují lidé z větších měst, kteří užívají veškerých výhod civilizace. Ale my ostatní jenom civíme a platíme.
Zvířátka se zkrátka mají v této zemi dobře, ochranáři je upřednostňují před lidmi. Tedy alespoň většinu zvířátek. Koroptev polní má smůlu, její osud je ochranářům lhostejný. V mnoha lokalitách vymizela, je prakticky před vyhynutím. Už jenom pár jedinců tu a tam přežívá. Koroptev byla přitom nezastupitelnou součástí potravního řetězce v otevřené polní krajině. Dnes tomu tak není a určitě chybí nejen myslivcům a zemědělcům, ale i predátorům. Je smutné, že koroptev, která byla hlavní zvěří našich polí, je na pokraji vyhynutí. To však ochranáře nezajímá. Kdyby se dařilo koroptvím, tak by se, nedej Bože, dařilo i myslivcům. A to ochranáři nemůžou připustit. Zdá se tedy, že osud koroptve je zpečetěn.
Malé shrnutí na závěr. Ve starostlivosti o přírodu za peníze nás všech naši ochranáři vynikají. A je jasné, že se o ni nechtějí dělit s rybáři, myslivci, zemědělci, lesníky a dalšími lidmi. Vlastně nechtějí v přírodě žádné lidi kromě sebe, protože jen oni jsou ti praví lidé s čistými úmysly, kteří nechtějí z přírody nic těžit a brát, chtějí být pokud možno profesionálními pozorovateli přírodních procesů, do kterých se nezasahuje. No řekněte, není to za ty naše peníze krásná práce?
A když už se musí zasáhnout, tak to mohou udělat jenom oni, ale zase za naše peníze jako například v Krkonoších, kde se odstraňují porosty kleče. Ta se na podnět ochranářů za velkého úsilí a veřejných peněz před lety vysázela jako protierozní opatření, nyní se za naše peníze naopak odstraňuje, protože svým rozrůstáním zmenšuje plochy vysokohorských smilkových luk. Správnou cestou k nápravě je přitom méně platit za různá opatření a více podporovat tradiční hospodaření na krkonošských boudách.
Jak vidíte, být ochranářem je dobré živobytí bez odpovědnosti v užívání veřejných statků a peněz. Proto je třeba plochy chráněných území rozšířit, aby se stoupající stavy profesionálních milovníků přírody nějak uživily. My, ostatní lidé, dál civíme a platíme.
Základy nového náboženství byly položeny. Vznikla nám sekta lidí s nepatřičným puncem morální nadřazenosti a nepostižitelnosti. Jak dlouho budeme civět a za jejich chyby platit? Jak dlouho se necháme utlačovat tímto sektářstvím, které nám klade za vinu, že chceme tuto zemi v rozumné míře, se vší zodpovědností ke krajině a k svým následovníkům využívat k svému prospěchu? Na tom přece není nic zlého, že my ostatní jsme tu také doma a chceme tu žít.
Jan Chloupek
